Vzpomínám si, jak jsem kdysi četl, že někteří lidé využívají jazyka, aby zatajili své smýšlení. Z vlastní zkušenosti však vím, že mnohem více z nich jej používá „místo“ aby přemýšleli.
Rozmluva obchodníkova měla by býti řízena méně a jednoduššími pravidly, než kterákoli jiná činnost člověkova.
Míti co povědět.
Pověděti to.
Přestati mluvit.
Začíti dříve, nežli víš co chceš povědět a pokračovat i poté, co jsi to již sdělil, dovede obchodníka buď k soudu nebo do chudobince. Přičemž to první není nic jiného, než zkratka k tomu druhému. Já si zde udržuji právní oddělení, a stojí mne věru hodně peněz, ale díky němu jsem uchráněn nutnosti jít k soudu.
Když se přijdeš dvořiti nějakému děvčeti nebo si po večeři povídáš s přáteli, je zcela v pořádku, že konverzace probíhá jako na báječném nedělním výletě, kde se klidně někde na chvíli zastavíte a utrhnete si květinu. V úřadě ovšem, bys měl dělati mezi větami co nejkratší přestávky. Vynechati úvod a závěr a skončiti než přijdeš k zadruhé. Abys nachytal hříšníky, musíš kázati krátká kázání a ani duchovní pak nebudou věřiti tomu, že potřebují kázání dlouhá. Přenech bláznům první slovo a ženám to poslední. Masíčko je vždycky v žemli. Samozřejmě, že namazati to trochu z každé strany nezaškodí, tedy, je-li to určeno člověku, který maže rád.
A hlavně nezapomeň, že je snazší vypadati moudře, než mluviti moudře. Mluv méně než ten druhý a naopak poslouchej více, neboť když muž poslouchá, nemůže žalovat sám na sebe a zároveň lichotí tomu, jenž hovoří. Dej většině mužů dobrého posluchače a většině žen sdostatek dopisního papíru a poví ti i to, co neví. Peníze mluví -- ale jen tehdy, pokud má jejich majitel rozvázaný jazyk a pak je jejich řeč většinou urážlivá. Nouze mluví taktéž, nikdo ovšem nechce slyšeti, co nám chce sděliti.