Imagine dining in a European capital where you do not know the local language. The waiter speaks little English, but by hook or by crook you manage to order something on the menu that you recognise, eat and pay for. Now picture instead that, after a hike goes wrong, you emerge, starving, in an Amazonian village. The people there have no idea what to make of you. You mime chewing sounds, which they mistake for your primitive tongue. When you raise your hands to signify surrender, they think you are launching an attack.
Communicating without a shared context is hard. For example, radioactive sites must be left undisturbed for tens of thousands of years; yet, given that the English of just 1,000 years ago is now unintelligible to most of its modern speakers, agencies have struggled to create warnings to accompany nuclear waste. Committees responsible for doing so have come up with everything from towering concrete spikes, to Edvard Munch’s “The Scream”, to plants genetically modified to turn an alarming blue. None is guaranteed to be future-proof.
Some of the same people who worked on these waste-site messages have also been part of an even bigger challenge: communicating with extraterrestrial life. This is the subject of “Extraterrestrial Languages”, a new book by Daniel Oberhaus, a journalist at Wired.
Nothing is known about how extraterrestrials might take in information. A pair of plaques sent in the early 1970s with Pioneer 10 and 11, two spacecraft, show nude human beings and a rough map to find Earth—rudimentary stuff, but even that assumes aliens can see. Since such craft have no more than an infinitesimal chance of being found, radio broadcasts from Earth, travelling at the speed of light, are more likely to make contact. But just as a terrestrial radio must be tuned to the right frequency, so must the interstellar kind. How would aliens happen upon the correct one? The Pioneer plaque gives a hint in the form of a basic diagram of a hydrogen atom, the magnetic polarity of which flips at regular intervals, with a frequency of 1,420MHz. Since hydrogen is the most abundant element in the universe, the hope is that this sketch might act as a sort of telephone number. | Dejme tomu, že jste v jedné evropské metropoli a chcete se navečeřet, ale nehovoříte tamním jazykem. Číšník má chatrnou angličtinu, avšak nakonec se v jídelníčku přece jen doberete k něčemu, co znáte, a tak se najíte a zaplatíte. Nyní si ovšem představte, že jste se po nevydařené túře ocitli v amazonské vesnici a umíráte hlady. Její obyvatelé nevědí, co si s vámi počít. Napodobujete zvuk žvýkání, ale oni si myslí, že je to váš primitivní jazyk. Když zvednete ruce na znamení toho, že se vzdáváte, považují to za pokus o útok. Komunikovat bez sdíleného kontextu je svízelné. Kupříkladu oblasti zamořené radioaktivitou musejí nerušeně odpočívat desítky tisíc let, jenže jak mají úřady označit jaderný odpad ve světle skutečnosti, že angličtina, kterou se hovořilo před pouhými tisíci lety, je pro většinu současných mluvčích nesrozumitelná? Příslušné komise předložily všemožné návrhy od vysokých betonových hrotů přes Munchův obraz Výkřik až po rostliny geneticky modifikované tak, aby se jejich barva změnila na výstražnou modrou. U žádného z těchto řešení však není zaručeno, že obstojí. Někteří z těch, kdo pomáhali vymýšlet tato varovná značení, se zabývají ještě zapeklitější otázkou: komunikací s mimozemským životem. Té se věnuje nová kniha s názvem Extraterrestrial Languages (Mimozemské jazyky), kterou napsal Daniel Oberhaus z časopisu Wired. Nemáme sebemenší ponětí o tom, jak by asi mimozemšťané přijímali informace. Počátkem 70. let vynesly sondy Pioneer 10 a 11 do vesmíru dvě plakety zobrazující nahé lidské postavy a mapu s přibližnou polohou Země. Žádná věda, řeklo by se, ale vše i tak stojí a padá s předpokladem, že mimozemšťané jsou nadáni zrakem. Pravděpodobnost, že takové vesmírné těleso bude kdy nalezeno, je mizivá, a proto jsou větším příslibem rádiové vlny, které ze Země putují rychlostí světla. Jenže stejně jako jeho pozemský protějšek musí být i mezihvězdné rádio naladěno na odpovídající frekvenci. Co by mimozemšťany mohlo navést na tu správnou? Plaketa ze sondy Pioneer obsahuje nápovědu v podobě jednoduchého nákresu atomu vodíku, jehož magnetická polarita se mění v pravidelných intervalech s frekvencí 1 420 MHz. Jelikož žádný prvek není ve vesmíru zastoupen hojněji než vodík, lze doufat, že tento náčrt by mohl posloužit jako svého druhu telefonní číslo. |